Říkáte si, jakým způsobem souvisí syndrom vyhoření a syndrom závislosti? Odpověď zní – velmi úzce.
Syndrom vyhoření je psychický stav charakteristický pocitem vyčerpání, ztrátou profesního či osobního zájmu typicky u příslušníků pomáhajících profesí.2 Ohroženější skupinou jsou profese, kde je běžná vyšší intenzita kontaktu s ostatními lidmi. Příznaky vyhoření se mohou projevovat v nejrůznějších oblastech našich životů, tj. v oblasti fyzické, psychické, sociální či ekonomické. Základem všech potíží spojených se syndromem vyhoření je dlouhodobý chronický stres.1 Chronický stres nejčastěji vychází z pracovní činnosti. Umocněný může být nadále nároky z osobního života a sociálního okolí jedince. Syndrom vyhoření můžeme chápat jako důsledek dlouhodobé nerovnováhy mezi pracovní úrovní života a tou osobní.1
Vyhoření můžeme chápat jako proces
Syndrom vyhoření můžeme chápat také jako proces. Má tedy několik fází. První fáze se nazývá nadšení. V této fázi je jedinec nadšený ze své práce. Chodí do práce s elánem a s radostí. Mnohdy může mít velká či nerealistická očekávání od svého zaměstnání. Časté také bývá pracování nad rámec pracovní doby či upozaďování volnočasových aktivit.2
Druhá fáze se nazývá stagnace. V této fázi postupně ochabuje počáteční nadšení z práce. Nastává doba, kdy je jedinec v práci zorientovaný a zjišťuje nereálnost naplnění všech svých ideálních představ.2
Třetí fáze se nazývá frustrace. V této fázi se jedinec začíná potýkat a vnímat pracovní spory, neúspěchy či nezdary. Pracovník si začíná pokládat otázky efektivity a smysluplnosti své práce.2
Čtvrtá fáze se nazývá apatie. Tato fáze se vyznačuje dlouhodobějšími pocity frustrace, bezmoci, úzkosti, špatného soustředění, náladovosti, aj.2
Pátou, zároveň poslední fází, je tzv. vyhoření. V této fázi dochází k emocionálnímu vyčerpání, pocitu ztráty sebe sama, ztráta veškerého nadšení a zájmu, převládá únava, zklamaní a vyčerpání.2
Vyhoření může vést k užívání návykových látek
Důsledky syndromu vyhoření mohou být různé. Od negativního postoje k sobě samému, zapomínání, pocitům životní nespokojenosti, agresivitě, popudlivosti, lhostejnosti k práci, únavě, poklesu výkonnosti, poruchám spánku, poruchám trávicího systému, problémům v sexuálním životě, uzavření se více do sebe, neschopnosti se uvolnit či k problémům s užíváním návykových látek.3
Návykové látky následně mohou představovat způsob odreagování a prostředek k utlumení stresu, tlaku a negativních pocitů. Ovšem návykové látky pomohou pouze na chvíli. Nevyřeší samotný problém. Pouze ho na chvíli utlumí a navodí krátkodobou úlevu.
Problémy spojené se syndromem vyhoření nikdy neodezní samy od sebe, ba naopak neustálým oddalováním řešení problému dochází k jeho zhoršování a prohlubování a přibývání příznaků. Nutno podotknout, že čím déle se látka užívá (např. alkohol, léky, cigarety, kokain), tím snadněji vzniká syndrom závislosti a problémy s ním spojené.3
Prevence syndromu vyhoření může spočívat v nejrůznější paletě možností. Důležité jsou bezesporu dobré a kvalitní mezilidské vztahy, podpůrné prostředí lidí kolem nás. Důležité je také mít dostatek aktivit a koníčků, které mohu provozovat ve svém osobním volnu a které mi budou poskytovat dostatečné uvolnění a odpočinek. Nadále je důležité míti zodpovědného zaměstnavatele, který bude dbát na psychické zdraví svých zaměstnanců a bude podnikat kroky pro jejich zabezpečení.2
Autor: AV
Zdroje:
1 Matoušek O. (2016). Slovník sociální práce. Portál.
2 Kebza, V., & Šolcová, I. (2003). Syndrom vyhoření: informace pro lékaře, psychology a další zájemce o teoretické zdroje, diagnostické a intervenční možnosti tohoto syndromu. Praha: Státní zdravotní ústav.
3 Rush, M. D. (2003). Syndrom vyhoření. Praha: Návrat domů.