Stres je sám o sobě známým rizikovým faktorem rozvoje závislosti a zranitelnosti závislosti při možnostech relapsu. Řada populačních a epidemiologických studií identifikovala specifické stresory a individuální proměnné, které předpovídají užívání a zneužívání látek. Předklinické výzkumy prokázaly, že stresovou expozici zvyšuje sebepodávání léků a také obnovuje vyhledávání léků (prokázáno u zvířat), která mají vlastní zkušenosti s drogami (např. zkoumané v laboratořích)1.
Dále jsou dle studií zjištěné škodlivé účinky stresu v raném věku, špatné zacházení s dětmi a nahromaděné nepřízně osudu na změny faktoru uvolňujícího kortikotropin a hypotalamo-hypofýzo-adrenální osy, extrahypothalamického CRF, autonomního vzrušení a centrálního noradrenergního systému. Účinky těchto změn na kortikostriatálně-limbické motivační, studijní a adaptační systémy, které zahrnují mezolimbický dopamin, glutamát a kyseliny gama-amino-máselné, jsou diskutovány jako základní patofyziologie spojená se vztahem k stresu.
Výzkum prováděný Rajitou Sinhou (2008) přispěl k vývoji nových léčebných cílů ke snížení relapsu, a to jak v oblasti vývoje léků, tak při vývoji behaviorálních léčebných postupů, které se konkrétně zaměřují na účinky stresu na pokračující užívání drog a relaps u uživatelů návykových látek1.
Autor: KOSA
1Sinha R. (2008). Chronic stress, drug use, and vulnerability to addiction. Annals of the New York Academy of Sciences, 1141, 105–130. https://doi.org/10.1196/annals.1441.030