Všímáte si, že někdo ve Vašem okolí má problémy s alkoholem, gamblingem či jinou závislostí a zároveň si svůj problém neuvědomuje? Pokud ano, nejste sami. Častokrát první lidé co si všímají potenciálně se rozvíjející závislosti nejsou uživatelé, nýbrž jejich okolí.
Jakmile si toho okolí všimne, tak stojí před nelehkým úkolem. Jak to dotyčnému sdělit tak, aby si svůj problém uvědomil? S tímto dotazem se na nás klienti často obracejí a víme, že se jedná o úkol náročný. Tento článek by měl poskytnout jakousi berličku v tom, jak k takovémuto úkolu přistupovat.
Důležitým předpokladem je se v naší komunikaci vyhnout tomu, co by druhý mohl vnímat jako tlak a subjektivně prožívat jako ohrožení své svobody. V tomto případě se totiž aktivuje mechanismus psychologické reaktance1 a zvyšuje se pravděpodobnost, že daný člověk půjde s námi do boje a hádky, namísto toho, aby uznal náš pohled na věc. A toto pravděpodobnost změny nezvyšuje, ba naopak. Je potřeba vyhnout se hodnocení osobnosti druhého, ale oslovovat konkrétní chování, které se nám nelíbí.
V praxi to znamená vyhnout se výrokům na styl “jsi alkoholik”, kterými druhého hodnotíme. A namísto toho zvolit výroky, které budou objektivně popisovat konkrétní chování. Užitečným nástrojem v tomto může být nenásilná komunikace2, jejíž postup by se dal shrnout do zkratky 4P.
Pozorování:
Je důležité držet se popisného jazyka a vyhnout se jazyku hodnotícímu. V praxi to znamená říct “včera večer jsi u televize vypil půl litrů slivovice” a ne “včera večer jsi se u televize zase ožral”. S výrokem, kdy objektivně popíšeme realitu druhá osoba totiž nemůže nesouhlasit. S výrokem, kdy tuto realitu subjektivně hodnotíme, může velmi snadno nesouhlasit a opět jít do odporu a hádky, což je v tomto případě nežádoucí.
Takový tip pro to, jak se držet popisného jazyka je používat slovíčka značící smyslové vnímání, tj. viděla jsem, slyšela jsem atd.
Je možné, že toto působí jako slovíčkaření, ale popisný jazyk vytváří společnou půdu, od které se můžete následně odrazit a na kterou budete odkazovat v dalších třech krocích nenásilné komunikace. Má to tedy velký smysl. Začněte tedy popisem chování, se kterým druhá strana nemůže nesouhlasit – tj. používejte popisný jazyk pro poukázání na konkrétní objektivně pozorovatelné chování druhého člověka.
Pocity:
V druhém kroku přichází řada na to druhému sdělit, jaké pocity ve Vás vyvolává chování, které jste popsali v kroku prvním. Pro tento bod mějte na paměti, že za své pocity jste odpovědni vy sami a toto ve své komunikaci reflektujte. Nesdělujte druhému tedy, že vás naštval, ale že jste naštvaná. Chování druhé osoby ve vás tyto pocity sice podnítilo, ale nezpůsobilo. Vámi prožívané pocity jsou způsobeny (ne)uspokojenými potřebami, o nichž je pak krok 3.
Sdělte druhému, jak se cítíte a spojte to s pozorováním z prvního kroku. Například: “Když jsi včera večer vypil u televize láhev slivovice, cítila jsem se smutná…”
*Tip: Vyvarujte se slovním spojením typu “cítila jsem se dobře” nebo “špatně”. Nejedná se totiž o názvy pocitů, ale o jejich hodnocení.
Potřeby:
Po sdělení svých pocitů je spojte s konkrétní potřebou, která dané pocity vyvolala.
Například: “Když jsi včera večer vypil u televize láhev slivovice, cítila jsem se smutná, protože jsem potřebovala blízkost…”
Potřeby máme všichni lidé společné – každý někdy potřebujeme blízkost, pochopení, respekt, odpočinek atd. Když je tedy dokážeme pojmenovat, je větší šance, že druhý pochopí, proč se cítíme jak se cítíme – jelikož sám tyto potřeby má. Přesné pojmenování potřeb je nejdůležitější částí nenásilné komunikace a když zvládnete identifikovat své potřeby a případně i potřeby druhého, které motivují současné chování, pomůže vám to lépe chápat jak sebe, tak druhé.
Prosba:
Poslední část konceptu nenásilné komunikace je prosba. Jedná se o konkrétní chování, kterým by druhý člověk mohl naplnit Vaši nenaplněnou potřebu z bodu 3.
Například: “Když jsi včera večer vypil u televize láhev slivovice, cítila jsem se smutná, protože jsem potřebovala blízkost. Mohli bychom si popovídat o tom, co Tě vede k tomu večer pít?”
V tomto kroku je důležité, aby se z prosby nestal rozkaz! Jinými slovy, pokud druhý odmítne naši prosbu vyplnit, nesmíme přejít do útoku či urážek. V tomto případě se totiž nejednalo o prosbu, ale o skrytý rozkaz. A veškeré naše snažení přichází vniveč.
Praxe:
Bonusovým bodem je páté “P” – praxe. Stejně jako se vším novým, i komunikaci a přemýšlení v konceptu nenásilné komunikace si vyžaduje trénink. Většina z nás totiž není ze školy a ze života přemýšlet a mluvit o svých potřebách. Jakmile se to ale naučíte, otevřou se Vám nové dveře k pochopení druhých a nalezení způsobu, jakým jim můžete pomoci.
Pro bližší vysvětlení a pochopení tématu nenásilné komunikace doporučujeme přečíst knihu Nenásilná komunikace od Marshalla Rosenberga.
Autor: DABŽ
1 Steindl, C., Jonas, E., Sittenthaler, S., Traut-Mattausch, E., & Greenberg, J. (2015). Understanding psychological reactance: new developments and findings. Zeitschrift fur Psychologie, 223(4), 205–214.
2 Rosenberg, M. (2016). Nenásilná komunikace (N. Garcíová, Trans.). Praha, ČR: Portál.